„Nemocný muž“ Česko? Základ řešení je v poučení se z minulých chyb

Současné problémy české ekonomiky a státu se hromadily, neřešily a odsouvaly dlouhé roky. Došli jsme tak daleko, že mnoho neefektivností, „standardizovaných“ postupů či doslova hloupostí je pro mladší generaci normální práce.

   Jsme menší, resp. středně velká země v srdci Evropy, která nemá sice přístup k moři, ale nemáme ani s tím spojené komplikované koloniální dědictví. Máme stále ještě průmyslovou tradici, ale plýtváme potenciálem a plýtváme i talenty.
   Lidé na pozicích, ze kterých by toto mohli a měli změnit, ale opakují prázdné fráze a podobně založení lidé jim ještě tleskají. Stačí si vzít noviny nebo vyhledávat na internetu. Najdete tam mnoho názorů od lidí, kteří rukama dělat nechtějí a hlavou jim to moc nejde, o tom, že odborné vzdělávání není potřeba a průmysl je přežitek z minulého století. Postavy, které hlásají tyto nepravdy, mají řešení jen samy pro sebe v tom, jak se přisát na státní rozpočet, na dotace nebo jak zneužívat neveřejné informace ve stylu insider tradingu. Takoví lidé ze svých pozic a s takovýmto žebříčkem hodnot dnes často ovlivňují názory ostatních lidi. Jenže oni řešení mají řešení pro sebe, nikoliv pro budoucnost 10. miliónu obyvatel.

   Když inženýry s manažerskými zkušenostmi vystřídají teoretici s hromadou titulů a dobrými prezentačními schopnostmi, tak to je vidět například na situaci Volkswagen group a celého evropského autoprůmyslu. V ČR je to znát například v prohlášeních, že ekonomiku celé České republiky posune dál těžba lithia, vybudování gigafaktory, vybudování vysokorychlostní tratě nebo několika bloků jaderné elektrárny. Taková prohlášení jsou důkazem, že jejich autoři úplně nechápou, že ekonomika moderního a prosperujícího státu nestojí (nesmí stát) na jedné konkrétní stavbě. Měla by stát na široké a různorodé množině firem, a to od montoven pro lidi, kteří složitější práci nezvládnou, přes moderní firmy až po dynamické start-upy a vědecká pracoviště, které tu práci nedělají prioritně pro peníze od investorů nebo z grantů, ale proto, aby vytvořili něco úžasného, co následně dobře zaplatí zákazníci z celého světa.

   Někteří ekonomové, komentátoři, současní či minulí politici se snaží na situaci dívat především z toho celkového, makroekonomického pohledu. Jenže pasivita a rezignace lidí, ať již směrem k politikům, státu, ale také směrem k vedení firem, je z toho marko pohledu špatně vidět. Ty dnešní makroekonomické problémy se postupně hromadily odspodu. Pomalu a nenápadně se objevovaly další a další překážky, které odrazovaly lidi od iniciativy a zájmu o firmu, kde pracují i o stát, ve kterém žijí.

   Chyba není v lidech. Obrovská chyba je ve vedoucích, politicích, ve skutečných nebo samozvaných elitách, kteří už zapomněli, co to je skutečná práce a skutečná loajalita. Tito všichni si myslí, že lidi si mohou koupit za peníze. Jasně chvilku to tak vypadalo a asi i skutečně fungovalo a částečně ještě funguje, ale právě takovýto přístup má své limity a meze.

   Jak to tedy vypadá?? Stačí se pro začátek podívat na státní správu a státem placené oblasti. Po roce 2003 bylo zákonem o nelékařských pracovnících ve zdravotnictví nařízeno, že zdravotní sestry musí mít VOŠ nebo VŠ. Nikomu nevadilo, že desítky let předtím vyšší vzdělání neměly a fungovalo to.

   Změnily se i nároky na pracovníky ve služebním poměru (policisté atd.). Striktně bylo nařízeno, že příslušníci s důstojnickou hodností musí mít VŠ (klidně učitel se specializací zeměpis a hudební výchova). Skutečnost, že dlouhá léta před tím byli, minimálně na okresní úrovni, důstojníci (vyšetřovatelé, vedoucí základních útvarů atd.) pouze se středoškolským vzděláním, které bylo doplněno mnohaletou praxí a specializovanými rezortními kurzy, a všechno to fungovalo, nikoho nezajímala.

   Stejně absurdní situace nastala u zaměstnanců, kteří spadají pod služební zákon. Na finančních úřadech, ale i jinde, pracovali úředníci a úřednice klidně i 20 let, ale stát svým absurdním zákonem o státní službě dal přednost nováčkům s jakoukoliv VŠ.

   Fungování jednotlivých agent státu je určeno zákony a prováděcími vyhláškami, takže tam žádná kreativita není potřeba. Kreativita byla a je potřeba v hledání efektivnějších pracovních postupů a v rozsáhlejším zavádění počítačových systémů. Jenže zrovna zde dochází k zadrhávání. Například CzechPoint byl zaveden v roce 2007 a už tehdy se mluvilo o tom, že elektronizace /e-government, se v ČR prosazuje velmi pomalu, resp. musí překonávat mnoho překážek a úmyslných zdržování.

   K tomu si ještě jako třešničku na pomyslném dortu, který je plný problémů přidejte fakt, že průměrná výplata (nebudu zkoumat,zda je to mzda nebo plat) je ve státní správě a státem placených pozicích vyšší než v podnikatelské sféře.

   Atmosféra ve státní správě se pak rychle přenáší i do prostředí soukromých firem. O tom, že je v českém hospodářství mnoho věcí špatně, se šeptalo a mluvilo již mnoho let. Základní chybou nejsou dotace, školství ani infrastruktura. Jde o vážnější chybu, která však vyčnívá nad všemi ostatními. Bez jejího jasného pojmenování a poučení se ze základního, skutečně základního, problému nepohneme dál.

  Skutečně základním problémem, který brzdí, jak státní správu, tak především firmy je nezájem o cizí názor. Toto začíná již u „manažera“, který chce slyšet pouze dobré zprávy. A směrem nahoru k vedení, až k majiteli firmy, tento přístup zesiluje. Už slyším odpůrce, kteří namítají, že u nich ve firmě může každý říct svůj názor. Jedna věc však je svůj názor říci nahlas. Další věcí by mělo být se nad těmito jinými názory zamyslet a jejich autory neodstrkovat, nešikanovat a nepropouštět.

   Před léty jsem jako ředitel vedl dva výrobní závody na Vysočině pro švédskou společnost. Jenže mezi mnou a vedením v Malmö bylo vedení pro ČR. Jeden z manažerů z centrály pro ČR mi řekl, v podstatě mi dal úkol, že mám propustit jednu paní protože stále „brblá“ a pořád se jí něco nelíbí. Jsou lidé, kteří mají brblání jako životní styl a s těmi pak nemá smysl ztrácet čas. Jenže vedle nich jsou v každé firmě a na každém úřadě, i lidé, kteří „brblají“ , ale zároveň navrhují i řešení problémů. Takoví lidé jsou pro firmu, ale i úřad poklad. A proto jsem kolegyni nepropustil. S její pomocí i s pomocí několika dalších kolegů jsem pak měl zajištěn ve výrobě pravidelný zisk. Ovšem při nejbližší reorganizaci mne tato neposlušnost stála místo. Moji tehdejší nadřízení pro ČR hospodařili tak šíleně, že nakonec prodělali 400 miliónů Kč.

   Jeden zajímavý postřeh jsem si však z této práce odnesl. Po roce mne bývalé kolegyně pozvaly na vánoční setkání, už nikoliv jako ředitele, ale jako svého bývalého spolupracovníka. Jedna z nich mi zde řekla větu, na kterou si často vzpomenu – „Řediteli, vy jste nás honil, ale nikdy jste po nás nechtěl hlouposti“. Když kolegyně takto ohodnotí vaši práci, tak to je podle mne vyznamenání.
   Jeden z „mých“ závodů je už zrušený. Ve druhém, kde za působnosti bylo pět kolegyň a kolegů v administrativě, je dnes v kanceláři 14 , slovy čtrnáct lidí.

   A podobné situace v přezaměstnanosti na neproduktivních pozicích jsou vidět v mnoha dalších firmách a úřadech. Na mnoha místech dnes vidím, že místo praktiků, kteří rozumí předmětu podnikání konkrétní firmy, tak dostávají přednost manažeři, kteří sice mají dobré prezentační schopnosti, ale ke splnění úkolů potřebují mnoho peněz a lidí - podle hesla „dejte mi peníze a lidi a já to udělám“. A to je chyba. Skutečný manažer dokáže své kolegy v montérkách i v obleku nadchnout pro společný cíl. Jsou samozřejmě i opačné případy. Nedávno jsem viděl v jedné potravinářské firmě v pardubickém kraji situaci, kdy nový pan ředitel nařídil v areálu firmy nosit bezpečnostní přilbu. Nikde nemají jeřáb, nikde se nepracuje ve výškách, ale protože to chce hlavní akcionář, tak pan ředitel jako poslušný psík nařídil všem nosit bezpečnostní přilbu. Loajalita a iniciativa lidí se takovou „drobnou hloupostí“ ocitla na bodu mrazu. Zaměstnanci budou dělat jen to, co po nich ředitel bude chtít, vůbec nic navíc a ještě si začnou hledat práci jinde, nejraději „v zemi krále Miroslava“.

   Honba za tituly si zaslouží samostatný článek. Již jsem to zmínil v úvodu, kde jsem psal o situaci ve státní správě. On však jen ten jediný správný názor proniká i do soukromých firem. Za posledních minimálně 10 let je vidět, že na personálních odděleních výrazně ubylo praktiků, kteří znají konkrétní firmu a vědí, jaké lidi potřebuje. Na těchto pozicích se objevili mladí, citliví, empatičtí lidé s tituly z různých vysokých škol, ale úplně bez praxe. Za to jsou plní frází a pseudovědeckých pouček, jak člověka poznat během úvodních několika minut a prohozených vět.

   Kdysi jsem měl možnost poznat personalistu v jedné sklárně. Tento pán byl původem huťák, který dlouhé roky nabíral sklovinu na píšťalu a vytvářel z ní skleničky, vázy a další krásné věci. Později se stal mistrem na huti a nakonec personalistou. Pan Honza znal drsné a náročné prostředí sklárny a dokázal na základě svých zkušeností poznat, jestli nový uchazeč zvládne práci na huti, brusírně nebo dalších místech ve sklárně.

   S personalistikou úzce souvisí i personální práce manažerů na různých úrovních řízení firem a úřadů. Nikdo to veřejně nepřizná, ale zachování současného místa a zajištění splátek hypotéky je pro mnoho manažerů tak důležité, že svůj názor pružně přizpůsobují názoru nadřízeného. I kdyby to byla sebevětší hloupost. Když se k tomu přidá majitel firmy, který je za 20, 25 nebo dokonce 30 let již unaven, tak se snadno stane, že jeho firma začne ztrácet dynamiku a „tah na branku“.

   Někde to může vypadat tak, že majitel chce slyšet jen samé dobré zprávy. Většinou už je za ty dlouhé roky odtržen od každodenního chodu firmy a nechce si ani pamatovat, jak to fungovalo a jak se on sám choval, když s firmou začínal. Před pár lety si jeden majitel strojírenské firmy ze Severní Moravy postěžoval, že by bylo potřeba upravit Zákoník práce. Mohl by pak zaměstnancům v případě potřeby nařídit dlouhé směny a přesčasy, protože lidi mu na přesčasy kašlou, nechtějí je dělat. Jenže například v jedné státní firmě, kde je rozumná atmosféra, tak lidé pracují na odstranění mimořádné události klidně i 16 nebo 24 hodin denně. A to je příklad toho, že není problém v tom, zda jde o soukromou firmu nebo státní podnik. Když je dobrá atmosféra ve firmě, tak lidé klidně pomohou, jsou loajální a iniciativní. Když se však pan majitel nebo jím najatý ředitel chovají arogantně a povýšeně, tak se potom nemohou divit, že si lidé v práci plní jen své povinnosti a nic víc.

   Možná jsem v minulých odstavcích psal o banalitách. Podle mne to však úplně banality nejsou. Tyto věci brzdí nebo úplně potlačí iniciativu lidí. To platí na úrovni dílny, fabriky ale i celého státu.

   Vedle bodů, které jsem popsal výše, jsou ještě další věci a úkoly, které by mohly a měly zajímat majitele českých firem. Jedním z nich jsou start-upy jako líhně inovací a nových řešení. Je až s podivem, jak velký je nepoměr mezi start-upy zaměřenými na software a těmi, které se věnují „železu“ nebo „hardwaru“, ať už je to robotika, využívání moderních materiálů, nové výrobní postupy atd.

   Dalším tématem, které je sice během na delší trať, je technické vzdělávání. Již dnes existuje několik firem, které mají své střední školy nebo odborná učiliště. Zkuste se, ale podívat , jak to funguje ve sportu, kdy a jak se začíná s výchovou mladých fotbalistů, tenistů či hokejistů. Technické přípravky, podobně jako jsou v každém městě a mnoha vesnicích přípravky malých fotbalistů, tak to je cesta, jak si do budoucna vychovat lidi se zájmem o nové věci a je to i prostor pro cílené vyhledávání talentů a budoucích odborníků namísto titulovaných kecálků.

   Další samostatnou kapitolu představují dotace, které zdeformovaly a deformují ekonomiku, podnikání ale i lidské charaktery. Toto téma by vydalo na samostatný a rozsáhlý článek. Systém, který nabízí peníze, a to i velké peníze, nikoliv chytrým a pracovitým lidem, ale naopak těm, kteří vědí, jak správně napsat žádost nebo na koho se obrátit. A to je doslova mor a bude to ještě dlouho trvat a mnoho firem zanikne, pokud ovšem najdeme odvahu prostředí dotací změnit.

   Je jasné, že musí přijít změna. Dlouho se nic neřešilo, protože „to“ fungovalo. Vše však dokáže fungovat jen určitou dobu, a to i navzdory zavedeným změnám (vzdělávání zdr. sester, opovrhování technickým vzděláváním). Zavedení automatizace a robotizace kancelářských i výrobních postupů přináší nové zisky, ale je otázkou, zda ten zisk použije na další rozvoj nebo se „projí“ při setrvání na místě a strachu z dalších novinek.

   Starší ročníky si ještě vzpomenou, ti mladší by se měli zeptat, jak to vypadalo před 30. lety. Na počátku 90. let nastala obrovská změna. Rozpadla se tehdejší RVHP a Sovětský svaz, takže firmy si musely hledat nové zákazníky, nový výrobní program i nové financování. Postupně se změnily i vztahy mezi lidmi v celé společnosti. Tyto zkušenosti z přelomu tisíciletí jsou a budou výhodou. Tedy pokud si včas uvědomíme, co se dělalo a dělá špatně v politice nebo ve fungování  státu a firem.

   první krok na cestě ke změně je relativně jednoduchý. Stačí kolegům ukázat jasnou vizi, sám jít příkladem a nechtít po nich hlouposti.